Proč se přátelit s Italy

Italové jsou kapitola sama o sobě. V Itálii jsem byla do svých 22 let jen párkrát a vždy jen s rodiči u moře, takže o nějakým kontaktu nemohla bejt řeč. Pak ale přišel erasmus v Norsku, kterej mi dal tři Italky a s tím i spojené návštěvy Itálie a poznávání týhletý kultůry.

Italové fungujou na jednoduchým principu, který je potřeba si osvojit. Večeří se tak kolem 10. až 11., pak se jde pít aperol. Do postele padnete po půlnoci a vstávačka až po poledni (budíky v této části Evropy nefungujou). Docela se mi osvědčilo, budit je roztažením oken a následným skokem do postele. Následuje espresso na balkóně a hodinové vykydávání z domu, abychom si mohli dát odpolední aperol. Jejich tempo je vražedné, zdaleka ne tak, jak to Simírovo. Těžko se mi na to zvyká, ale když odjíždíme, tak mi to potom hodně chybí. Jídlo milujou, takže samozřejmě moje zvyky neradi vidí. Ananas na pizze je sprostý slovo, to víme všichni. Těstoviny...to je další věc. Vlastně nechápu, že se se mnou stále baví. Když vařím špagety, tak je lámu (to se nesmí!) a moje nejoblíbenější omajda je ketchupino formaggi (to mají i v Litvě). Jednou jsem jim to uvařila. 2 ze 3 to odmítly ochutnat, té třetí to chutnalo, ale už to nikdy znovu jíst nebude. Asi urážka národní cti. No a nepiju kafe. Poslední kapka, řekla bych.

V nějaký reklamě bylo o Italech řečeno, že když milují, tak milují a když žijí, tak žijí. Jsou to taky zcela srdeční a pohostinní lidé. To je naprostá pravda.

Člověk má pocit, že furt musí někam spěchat, vstávat brzo a jíst knedlíky, přitom tohle taky funguje. Přispat si, plahočit se, dobře se najíst, dát si drink a čumět do slunce. I když mě tohle tempo neskutečně rozčilovalo, pravda je, že máme hodně co závidět.

A proto si najděte svého Itala a učte se.

#itálie #hlubokýmyšlenky #norsko #erasmus