Rumunsko a tak

V Norsku už byl hicák a tak jsem radši zašitá v chýši čekovala fíbíčko, neboť hic není můj kámoš. Hle co nevidím, Honza sdílel nejlevnější letenky do Rumunska jen za 9 éček. Pocítila jsem to samé jak babičky, když je ve slevě máslo. Velkou touhu to mít. Bojfík souhlasil, Karolínka bookovala a tím započali naše Křižácké výpravy (jakože jezdíme světem křížem krážem, chápeš).

Letělo se z Bratislavy do Kluže, což nám nevadilo, neboť v Bratislavě jsme ani jeden nebyl (a zas na dlouhou dobu nebudem, sorry).

Kluž vypadala, jak kdyby padl komunismus teprve včera. Takže nic pěknýho, rozhodli jsme se teda rovnou radši odjet. Nejbližší městečko je Turda, ve které je bývalý solný důl Salina Turda. Když jim ukážete jakoukoliv kartu, dostanete se tam na studentskej vstup. Nám fungovala i In Karta. Vevnitř je to fakt pecka a hlavně chládek (ach to bylo vysvobození). Bowling, billiard, minigolf, lodičky, ruský kolo a jiný srandy. Do toho ty pěkný solný stěny a nějaký historický čtení. Jen tak pro zajímavost - koníci, co jim tam pomáhali, do dvou týdnů v tý ďouře oslepli.

Minibusem jsme se popovezli k soutěsce Cheile Turzii. V infocentru nám dámy říkaly kilák od zastávky. Heh..4 krásné kilásky pěkně do kopce. Má vypracovaná stehna vám děkují. Do Rumunska jsem už jela s tím, že mě pokouše divokej pes a já přijedu se vzteklinou. Není nad to být pozitivně naladěna, že jo. Hej kámo, prostě tam pobíhali čtyři ti psi a teď spi tam viď. Usalašili jsme se na takovým kopečku a bojfík mi slíbil, že na kopečky oni nepůjdou. Ti tam lítali jak diví. Já byla jak divá. Takhle se, přátelé, oslabuje partnerská důvěra, přesně takhle.

Ráno jsme vyrazili do té soutěsky, šli jsme šli, nikde nic moc. Tak jsme to otočili a bylo to. Ze soutěsky jsme vzali stopa a milá slečna nás hodila až do Alba Iulia. Ne, že bychom tam teda plánovali jet, ale tak...člověk míní, život mění. Tam jsme hned přesedli na bus do Brašova s přestupem v Sibiu. V Sibiu jsme si dali oběd, mě bylo blbě a vedro, nelíbilo se mi tam a chtěla jsem pryč. Za to Brašov byl parádičkovej. Jako jasně, že pro turisty. Přece jen ten Drákulův hrad je kousek. Ne, že by tam ten Drákula někdy byl, ale mohl by! Po průzkumu zdejších stromů, jsme zjistili, že místo zavěšení hamaky si booknem airbnb, který bylo moc moc pěkný, a já po probděné noci s psími vrahy jsem potřebovala hezký pelíšek. V Brašově se nám tak líbilo, že jsme se rozhodli zůstat dvě noci. Ráno jsme vyšplhali na horu Tâmpa, kde je ten slavný hollywoodský nápis 'Brašov', obešli si zdejší kostely. Táta řikal, že je dobrý si občas zajít do kostela, leč asi nemyslel vočumovat zdejší architektůru. No všeho moc škodí.

Oběd jsme měli úplně epesní v bistru Simone. Tyvogas, jestli někdy se vypravíte do Brašova, jděte tam!

Občas se člověku stane, že prostě nutně potřebuje něco udělat. Já jsem nutně fakt nutně potřebovala jít do akvaparku. Vzali jsme si tágo (jo takhle fancy výlet to byl) a jeli jsme. Jupíí tobogány. Přespali jsme v hostelu a hned k ránu jsme se rozhodli odstopit do Třeboně. Pan recepční jel naším směrem, tak nás hodil za město. Tam nás nabral týpek, co na 30km/h jel 130. Není čas, ztrácet čas. Do Sighișoary jsme dojeli za chvilku. Udělali jsme si tam prohlídku po městě, neboť je to prý nějaký město ve kterém se zastavil čas, říkali v televizi. Nevím, ale lidem se zřejmě zastavil přísun jídla, protože tam žebrali jak blázni, hned jak jsme vystoupili. Chtěli jsme se dostat ten den až k hraničnímu městu Oradea. Naštěstí z Kluže nás vzal jeden dědoušek a po chvilce povídání o tom jak trávil v Česku mládí, nám nabídl u něj přenocovat. Večer jsme si šli projít Oradeu a já byla uchvácena. Jak jste si mohli všimnout, tak já většinou všechno zhejtím a nic se mi nelíbí. Prostě jsem náročná, ale když už se mi něco líbí, tak to zřejmě stojí za to. Oradea byla fakt pohádková. Pan dědoušek nám pak ustlal na nemocničním loži, kde zřejmě nedávno zemřela jeho žena. Ještě na nás koukala z obrázku obvázaným černou stuhou. Dobrou noc. Ráno se s námi podělil o vlastnoručně vyrobený sýr z jeho oveček a odvezl nás za hranice, protože se mu nechtělo zjišťovat odkud jede bus. Paní, která neřekla ani slovo nás dovezla až do centra Budapeště. Hned jsme se zprasili burgrem a pívama, prošli si hlavní památky a přesunuli se k mužově kámojdě z couchsurfingu (vidíte, jak se vyplatí to používat). Ráno jsme chtěli dostopit do Třeboně, ale hitchwiki doporučovala tak blbý místa, že nikdo ani nemohl pořádně zastavit a ani nezastavil. Tři hodiny jsme tam stáli, já byla fakt nasraná, vzali jsme žluťáka a dojeli až do Jihlavy. Tak jsem byla dabl nasraná, protože jsem si prostě chtěla dokázat, že to zvládneme. Tak příště.

Doprava po Rumunsku:

My jezdili jen busama a stopem. Vlaky jsou prý pomalý. Jezdí tam hodně minibusy, ale zastávky nehledejte. Ony prostě někde jsou, ale na to se musíte zeptat, protože na nějaký cedule se tam fakt nehraje. Minibus pak prostě zastaví uprostřed ničeho a je to. Stopování je čupr, ale někteří (zvlášť ta ciganská část) jsou vychcaný jak díra do sněhu. Chtějí za to platit, a když jste turista, tak hodně. Nám právě takhle jeden přičmoudlej Mario zastavil, a když jsme mu řekli, že mu nic nedáme, tak nás vzápětí zas vysadil a nashledanou.

Pár mých poznatků:

-Nevěřte Rumunům vzdálenosti. Stalo se to několikrát. Jeden řekne: ''Je to kilák.'' Druhej, že to jsou dva kiláky. Ve skutečnosti to jsou čtyři a do kopce. -Rumunky mají velký prsa. To si člověk prostě všimne, že jo. Takže i když mé plavky odhalovaly mnohé, tak vlastně nebylo na co koukat. Achjo. -Babička mi vyprávěla, že před 30 lety je uplácela čokoládou, takže jsem vezla hromadu rozteklejch čokolád na úplatky. Nevěřili byste, ale za těch 30 let stihli postavit Lidl i Billu a tyhle věci tam dovážet. -Karty berou jen někde. Nespoléhejte na to. Proměňte si ty jejich Lei (i když jsou babičky přesvědčené, že berou jen eura). -I když vám každej bude tvrdit, že všichni Rumuni je cigáni, co se vás pokusí okrást, nevěřte mu. Je fakt, že jako celek nepůsobí přívětivě, ale jednotlivě jsou fakt moc moc milí.

#křížovévýpravy #brašov #Oreada #ClujNapoca #Rumunsko