Stopem z Osla do Bergenu

Karolína
21. 4. 2017
Minut čtení: 3

Po stopovacím úspěchu s Terynou jsem se rozhodla tuto metodu cestování aplikovat i na muže. Muž přijel v sobotu s tím, že v neděli ráno vyrazíme. Norové mají takovou blbou zálibu, že vždycky dělají údržbu kolejí když chcete někam jet a nikdy k tomu nenapíšou žádný informace, takže jsme nevěděli, jestli se vůbec dostaneme na okraj, neboť z centra se stopuje blbě. Po dvou hodinách rozhodování jsme teda nakonec opravdu vyrazili v neděli. Našli jsme jeden z mála vlaků, který jel a svezli se do části Osla Sandvika. Na hitchwiki píšou, že Norové neberou často stopaře (natož pak když s sebou máte fousatého chlapa, to již zavání tím, že se nepohnete z místa). Je to pravda, Norové neberou rádi stopaře, jen na vás mávají a myslí si, že vám to pomůže se teleportovat. Nepomohlo. Na každý svoz jsme čekali poměrně dlouho. Nakonec jsme zůstali v městečku Hønefoss 200 km za Oslem, nikdo nestavěl, busy nejezdily a my nevěděli co dál. Trpělivost přináší růže, to je prostě známý fakt. Zastavila nám Helle, Norka, která jak se později ukázalo, bydlí v Oslu ode mě přes ulici. Svět je malej. S Helle jsme si pěkně povídaly a já jí tak nějak naznačila, že nemáme kde spát doufaje, že nám pomůže. A víte, jak to dopadlo? Helle nám nabídla, že můžeme zůstat u ní v chaloupce v horách, kterou před 70 lety postavil její táta. Byl tam krásnej výhled na štíty hor, co nejdou překlenout. Uvařila jsem večeři, pili jsme víno a bylo to super. Ráno jsme jí pomohli opravit věci kolem domu, Helle nás hodila zpátky na hlavní cestu a my mohli pokračovat. Prostě líná huba, holý neštěstí.

Nádhera

Tohle byl náš pokojíček s kamínkama

Jeden týpeček nám zastavil během 5 vteřin a tak jsme měli radost, jak to krásně začíná. Vyhodil nás ve městě Geilo, přesně mezi Oslem a Bergenem. Tam jsme stáli asi 193841 let, tudíž na řadu přišel můj stopovací tanec (Téra se mi za něj posledně posmívala, ale již podruhé se osvědčil). Stopovací tanec znamená, že tančíte a u toho máte palce nahoře. Zastavila nám španělská rodinka. Ti by nás byli bývali hodili daleko, kdyby ovšem v horách nezačala sněhová bouře a nezatarasila silnici. Asi hodinu jsme se všichni rozmýšleli co dál. Nakonec nás hodili zpět do Geilo a my se rozhodli zbytek cesty dojet vlakem. Takovej stopovací epic fail. Člověk míní, život mění. Trochu se to začlo prodražovat. Moje lowcost vejlety nejsou vůbec lowcost, ale prachy budou, my nebudem, říká máma. Jeli jsme si vláčkem, bylo asi 8 večer a my stále neměli kde složit hlavu. Hledali jsme na airbnb, ale marně. Couchsurfingu jsem takhle na poslední chvíli nedávala moc šanci, nicméně jsme se nám ozval boží Turek Kadir, že nás u sebe nechá, protože nás nechtěl nechat ve štychu. Já furt říkám, že je potřeba věřit v dobro lidstva a evidentně to tak je. Muž byl z toho celý překvapený, jak jsou lidi hodní.

Ráno jsme šli courat po horách, ztratili se, pak se zase našli, šli do centra Bergenu, zjistili, že je o ničem, šli do Los Tacos se po třech dnech pořádně zase najíst a začli hledat bydlení na další noc.

Našli jsme airbnb domeček v městečku Osøyro asi hodinku busem od Bergenu. Vypravili jsme se na busák, když v tom jsme potkali moje Italky. Svět je malej noch einmal. Říkaly, že Bergen je zklamání a že si jdou radši půjčit auto a někam pojedou. Tak jsme se zeptala, jestli náááhodou nejedou do Osøyro, sice možná nechtěly, ale jely a my s nima. V Osøyro jsme měli celej baráček jen pro sebe a jen za pětikilčo na noc. Celý další den jsme jen trajdali kolem fjordu a hledali kešky. Zůstali jsme ještě jednu noc, ráno jeli zpět do Bergenu, zabíjeli čas hledáním dalších kešek a večer letěli zpět do Osla.

Bergen je známej pro těch pár barevnejch domečků a taky protože tam furt prší. Oboje je pravda. Nic lepšího než ty domečky tam není (ok ty hory jsou taky pěkný, ale Alpy to nejsou) a stále tam prší.

Z tohoto výletu vyplívají tři zásadní věci:

Cesta je cíl.

Pořekadla jsou pravdivá.

Lidi jsou hodní. true story